O ní se ještě v sedmdesátých letech studenti všech českých, moravských a slovenských vysokých zemědělských škol učili, ale nikdy neslyšeli nic o tomto zručném a slavném moravském konstruktérovi, který díky svým vědomostem  a schopnostem se postupně stal vysokoškolským profesorem. Jeho jméno bylo pro komunistický režim tabu a nesmělo se vyslovovat a ve skriptech  zemědělských strojů chybělo.

Jan Veleba, prezident AKČR byl na brněnské fakultě jeho žákem a dal si za úkol, že vypátrá zda pan profesor žije a bude schopný  představit se na Techagře. Tam došlo  za zvuků fanfár také k určité rehabilitaci pana profesora, který přes svých 87 let, jen za pomoci hůlky vystoupal na podium a neskrýval radost a zadostiučinění.“Nezlomili mne a režimu jsem nikdy nepoklonkoval ani se nepodrobil, to my Hanáci neznáme,“ uvedl po slavnostním aktu, kdy si s Janem Velebou třásli na rozloučenou rukou. Jeden čas ani nesměl přednášet a tak si dál vynalézal, kutil  až si jej všimli ruští konstruktéři a ti přispěli k tomu, že se směl  vrátit mezi studenty.

Po žací mlátičce se na polích až za čas objevily německé kombajny řady E-512 až 16, které  i mladí zemědělci ještě pamatují.