Přestože má bělovlasý muž, kterému se v Kefar Masaryk říká jednoduše Eli, již hezkých pár křížků na svých bedrech, necítí se být penzistou a ani jím v tom pravém slova smyslu není. Stále má práce až nad hlavu. V hezké vesnici, k níž by se kibuc dal přirovnat, prožil převážnou část svého života. Je tam doma a zná každý kus půdy, kterou bylo nutné nejdříve vysušit od močálů a na jiných místech naopak zavlažit, a tím si ji vlastně podmanit.

„Z šesti set hektarů patří část sadům s avokádem, část honům, na nichž se pěstuje žito nebo čirok,“ prozradil Igor Stahl a dodal, že půda je pronajata od státu na padesát let. „Na 65 hektarech jsou rybníky a v nich jsou nasazeny čtyři druhy ryb, jedna je pověstná pro Izrael. Říká se jí ryba svatého Jana, potom to je kapr, jeseter a čtvrtá, pro ni neznám výraz v češtině,“ usmíval se Eli. „Kdo zažil začátky, nechápe, jak se z raholiny dá vytvořit kvetoucí zahrada,“ podotkl. Až když se ale podíváte blíž na záhony nebo se skloníte k zemi, z níž vyrůstají stromy, každý uvidí drobné černé hadičky, které se po milionech klikatí v sadech a jsou u všech polí a dokonce tvoří základ náspů u silnic. Bez nich by totiž skončila veškerá zeleň a život v zemi, kde zemědělství už dnes nezaměstnává více než dvě procenta obyvatel, přesto právě tam má nesmírný význam pro život a vše co s ním souvisí.

Práce bez mzdy

„Nepracujeme za mzdu,“ uvedl Igor Stahl na správnou míru otázku, kolik si v kibucu vydělává například řídicí pracovník nebo traktorista. Hmotný stimul nenašel místo ve slovníku lidí z Kefar Masaryk. „Rozvíjíme kibuc a co dnes vidíte v našich stájových prostorách, v dojírně a u skladů krmiv, už příštím rokem bude minulostí. Modernizujeme za pochodu a co kibuc vydělá, jde zpět do výroby, která musí být konkurenceschopná a jít technologicky nahoru, pokud chce vydržet. Rozhoduje o tom plénum kibucu a jeho tři komise,“ vysvětluje Eli. Pokud 60 % hlasů třísetčlenného osazenstva kibucu (stejně velký tým představují takzvaní čekatelé na hlasovací právo) schválí třeba výstavbu a přidělení nového domu některému z osadníků, nebo zakoupení výrobní techniky pro zemědělství, hned se návrh realizuje. Tři výbory, společenský, ekonomický a finanční mají už dílčí úkoly k řešení.

Zdravotní péče zdarma

„Jak jste viděli, opustili jsme staré obytné budovy a vystavěli moderní domy, kde starší členové kibucu mají zajištěnou stálou péči sociálních pracovníků nebo zdravotníků,“ říká jeden ze zakladatelů kibucu. Dodal, že z vydělaných peněz se státu podle stanovené výše platí za členy kibucu zdravotní a sociální pojištění, takže zdravotní péče je zdarma. „Pokud někdo onemocní nebo musí jít na složitou operaci, v žádném případě nic neplatí,“ vysvětlil Eli.

Zisk nejen ze zemědělství

Zisk kibucu nepochází ale jen ze zemědělské činnosti, především jej tvoří dvě průmyslová odvětví, výroba kartonů elopak a v druhém případě jde o činnost kabelové výroby a údržby. „Zemědělství se na ročním obratu v našem kibucu podílí jen 40 %,“ uvedl Eli. Je to jako v celém Izraeli, kde dříve typická zemědělská hospodářství mají už běžně doplňkovou průmyslovou výrobu, která postupně přestává být jen doplňkem, ale stává se naopak hlavní činností.

Rostlinná a živočišná výroba

I v zemědělství se velmi zvažuje, co bude dál, na co se má kibuc specializovat. „Ukázalo se, že citrusy spotřebují v době zrání příliš mnoho vody a jejich produkce není tak rentabilní jako avokáda, a proto sady citrusů vyměnily nové výsadby. U avokáda se zůstalo.

Pěstování plodin na polích se velmi zvažuje, třeba pšenice se v kibucu Kefar Masaryk vůbec nepěstuje. „Izrael dováží pšenici z Ameriky. Nakupuje se dlouho dopředu a uskladňuje v privátních silech. Část obilí přichází v podobě určité potravinové výpomoci, je to pro nás výhodné,“ uvedl Eli.

V živočišné výrobě se kibuc zaměřil na produkci mléka, která dosahuje v průměru 11,3 tisíce litrů za rok na dojnici. „Máme přidělenou kvótu a tím, jak se postupně dojivost zvyšuje, vyřazujeme dojnice ze stáda a jejich počet se ustálil na 235 kusech,“ vysvětlil. Kvóty lze navýšit jedině tak, že řada hospodářů nestačí tempu větších farem a jejich produktivita není taková, aby v konkurenci vydrželi a tak svou kvótu prodají. „Nemáme skot na žír. Ve velkém se hovězí maso do Izraele dováží z Brazílie, té bychom nemohli cenově konkurovat, a co je pro nás dobré dovézt, doma neprodukujeme,“ dodal.

V kibucu jsou také haly na odchov kuřat, která dorůstají jatečné váhy během dvou měsíců výkrmu. Určitě nemají u nás tak dobře známá nizozemská plemena, která dorostou do potřebné váhy i za 38 až 40 dní. Zřejmě se ale jejich chov vyplácí, zato produkce vajec ne, a proto se stejně tak jako hovězí maso dovážejí.

Spokojenost osadníků

V kibucu život plyne ke spokojenosti osadníků, a jak Igor Stahl říká, šedesát procent mladých lidí v kibucu zůstává. Vrací se po absolvování školy a vojny. (Hoši mají tříletou a dívky dvouletou vojenskou službu). Práce je pro všechny dost. A i když se za ni neplatí, v Kefar Masaryk se zřejmě berou v úvahu i jiné hodnoty, než jsou jen peníze na výplatní pásce. Není to ale všeobecný jev v kibucech současného Izraele, v tom je zřejmě i určitá výjimečnost této izraelské zemědělské vesnice, u jejíhož zrodu stáli počátkem padesátých let Čechoslováci.