Dříve sedláci hospodařili, dnešní zemědělci podnikají. Selský rozum vytlačila kalkulačka. Na ní se hravě spočítá, kolik peněz se dá vytěžit z hektaru. Hůře se však už vyčíslí efekt, který by vyjádřil, jak zemědělský podnikatel svou činností prospívá krajině. Nebo neprospívá. To vyplouvá na povrch zejména při stále četnějších nenadálých povodních. Velkoplošné zemědělství necitlivé k přírodě bývá označováno za zásadního spoluviníka této přírodní katastrofy. Odpovědnost nesou nejen samotní zemědělci, ale i stát. Nastavenými pravidly.

Podnikání ze zákona
Stěžejní zákon o zemědělství, schválený za sociálnědemokratického ministra Jana Fencla, zavedl označení zemědělský podnikatel. Charakterizuje ho jako fyzickou nebo právnickou osobu, která provozuje zemědělskou výrobu za účelem dosažení zisku. Českým specifikem je, že zhruba tři čtvrtiny zemědělského území obdělávají družstva a obchodní společnosti, pro které je takový cíl přirozený. Rodinné farmy v tradičním pojetí, vyznávající i jiné hodnoty, jsou v tuzemsku v menšině. Nejvíce hektarů mají pod palcem akciové společnosti, vzniklé z bývalých JZD. Podobně jako družstva a „eseróčka“ podnikají většinou na pronajatých polích, která jsou pro mnohé prostředkem k vyždímání maximálního zisku. Důsledek? Vybičovaná půda, zdecimovaná chemií a udusaná těžkou technikou, která se chová jako beton. Není schopná zadržovat vláhu, při prudkých deštích po ní voda steče a nahrne bahno do vesnic.
„Krajina v posledních desetiletích ztratila svoji přirozenou schopnost zadržovat vodu. A to jak v chráněných oblastech, v nichž se povodně rodí, tak v údolní nivě, kde povodňová vlna působí největší škody,“ uvedl nedávno v televizi Jakub Langhammer, hydrolog z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Do jisté míry to přičítá navrub zemědělcům. Zpřetrhání přirozené dlouhodobé vlastnické vazby k půdě se dle Langhammera podepsalo na ztrátě odpovědného hospodaření s dlouhodobým výhledem.
Zemědělství přitom vůbec není natolik konzervativní, jak se traduje. Trhu se pěstitelé a chovatelé umějí přizpůsobit někdy velmi rychle, aniž by zvážili, jak se jim momentálně ekonomicky pragmatický krok může záhy neblaze vrátit. Pošlou na jatka prasata, nyní zrovna krávy, protože na nich prodělávají. Pak lamentují, že nemohou zkrmit obilí. Konzervativnější než zemědělci je však politika státu. Nedostatečně totiž motivuje k lepší péči o krajinu. Někdy dokonce svádí k jejímu poškozování.
 
Potřebných luk ještě ubylo
Moravskoslezský hejtman Jaroslav Palas (ČSSD), který teď hasí důsledky ničivých bleskových povodní, se jako bývalý ministr zemědělství do jisté míry zasloužil o to, že v České republice přetrvává nadměrný rozsah zoraných polí na místo luk a pastvin, jež by si lépe poradily s přívaly vody. Za Palase totiž stát zavedl plošné dotace na ornou půdu. A aby jich zemědělští podnikatelé urvali co nejvíc, zorali, co se dalo, pomalu i asfaltové silnice. Remízky, meze a roztroušená zeleň, které přežily kolektivizační scelování, pomohly v minulých letech likvidovat státní dotace. Plošné prémie výhradně na ornou půdu opustila ČR až loni - od té doby při vyplácení dotací nerozlišuje mezi polem a pastvinou.
Sem tam přišlo resortní ministerstvo s odvážnějšími návrhy. Ty však rychle zadupala velkovýrobní agrární lobby. Skončila tím třeba snaha makroekonoma Jana Mládka (ČSSD), který se na čas ocitl v křesle ministra zemědělství, zvrátit s pomocí dotací nezdravý poměr mezi ornou a zatravněnou půdou. Mládek chtěl zavést jednoduché pravidlo: čím vyšší zornění u jednotlivého podniku, tím nižší dotace. Nestalo se. I proto nyní šéf zemědělské statistiky Českého statistického úřadu Jiří Hrbek musí konstatovat, že aktuální podíl zornění činí 73 procent - v Evropě neobvyklých. „Překvapením je, že ještě osm tisíc hektarů klasických luk a pastvin oproti loňsku ubylo,“ upřesňuje Hrbek. Vysvětluje si to tím, že některé pozemky zřejmě poslouží pro solární elektrárny nebo na nich vyrostla golfová hřiště. Část mohla být také zalesněna, což by pro budoucí prevenci povodní nebylo na škodu. „Les totiž může omezit škody z přívalových dešťů. Na rozdíl od zemědělsky využívané půdy nenastává povrchový odtok u lesních půd s nenarušenou vrstvou nadložního humusu ani při vysoké intenzitě deště,“ upozorňuje František Kučera, předseda Sdružení vlastníků obecních a soukromých lesů. Rozšířené smrkové lesy mají však nižší schopnost zadržovat vodu než ty smíšené.

Zákeřná kukuřice
Zemědělcům stát diktuje pravidla, která prospívají i škodí životnímu prostředí. Příkladem je kukuřice. Plodina, které se říká syfilis polí, zažívá ve 21. století boom na českých lánech. Kukuřičnou siláží chovatelé den co den krmí dojnice, které většinou prostojí celý život v kravíně. Kdyby se pásly, vyšel by litr mléka laciněji a chovatelé by teď na něm nemuseli tolik prodělávat. Kukuřice, snad největší pohroma při prudkých deštích zejména na svažitém poli nad vsí, se však s intenzivní pomocí chemie pěstuje i pro obnovitelné zdroje energie. Zemědělci kukuřičnou siláž vyrábějí zvlášťpro bioplynové stanice, jejichž výstavbu Česko podporuje z národních i evropských dotací. A zvýhodněn je spíše ten, kdo větší jednotky láduje kukuřičnou biomasou z polí, než malá bioplynka, likvidující především odpady, např. trávou. Taková pravidla si vylobbovali dodavatelé technologií na ministerstvu zemědělství (MZe), které však také chce zakázat pěstování kukuřice na polích silně ohrožených erozí. Přitom tentýž úřad uvádí, že vodní erozí je ohrožena více než polovina zemědělských půd.
Je jen souhrou náhod, že MZe v době bleskových povodní dolaďuje zásady, kterými chce zemědělce pod pohrůžkou odebrání dotací přimět k citlivějšímu hospodaření. Především nás však k tomu nutí Evropská unie. Myslí-li to MZe s nápravou devastované zemědělské krajiny vážně, to se uvidí při tvorbě státního rozpočtu na příští rok. Zařízne-li peníze na pozemkové úpravy, jak by si přála Agrární komora, nečekejme změny k lepšímu. Bez nich se totiž české krajině nevrátí normálnější tvář – obrovské lány nerozpářou polní cesty lemované alejemi. Neobnoví se zelené meze, pásy s keři a stromy a jiné překážky pro valící se vodu.

Táňa Králová