Málokoho také v téhle souvislosti vzruší, že jen před pár dny varovala OSN před stále stoupajícím počtem hladovějících lidí v chudých zemích. Už jsme asi zvyklí, že zatímco v Africe a Asii je "potravinová krize" předzvěstí dalších desítek milionů obětí, v Evropě znamená jen větší nebo menší zisk dotovaných zemědělců.

Pro tuzemskou i celou unijní agrární politiku jsou ovšem protestní akce důležitým signálem, že "něco je špatně". Nejde přitom o samotnou výši podpor zemědělcům. To je obehraná písnička - a pokud těm našim nestačí k přežití letos rekordních 40 miliard korun dotací, pak to další miliardy už nespraví. Chtějí-li víc na záchranu krav, nechť přinutí ministra zemědělství přerozdělit peníze, které má k dispozici. Včerejší akce ale upozornila především na neudržitelnost současné agrární politiky unie.

Silní potřebují prostor

Největší brzdou evropského zemědělství jsou "spravedlivé" plošné dotace. Kdo má kolik hektarů a krav, podle toho dostane peníze. Bez ohledu na to, zda je potřebuje k přežití, nebo je milionářem. Tahle zdánlivá spravedlnost totálně kazí trh. Dostávají se na něj přebytky i od farmářů, kteří neumějí hospodařit efektivně. Přebytky na trhu pak ničí ceny. Ani efektivní silný podnik se neuživí jen prodejem mléka, obilí nebo masa, musí spoléhat i na dotace. A ty pak zase chybí farmářům v podhůří.

Tenhle gordický uzel je třeba rozetnout. Pomyslný meč přitom musí mít vybroušena obě ostří: jednak musí razantně ořezat dotace na podporu produkce, zároveň ale musí umět podpořit ty aktivity venkova, jež si na sebe samy nevydělají (ekofarmy, agroturistika, hospodaření v nepříznivých podmínkách).

Česku by takové pojetí agrární politiky přineslo jen prospěch. Máme efektivní velké podniky - aspoň se tím zemědělci holedbají - a v konkurenci malých farem západní Evropy, nebo zaostalých podniků Evropy jihovýchodní, by jejich produkce měla obstát. Není tedy v zájmu tuzemských sedláků lobbovat za zachování současné politiky a zvyšování dotací. Čím méně produkčních podpor a křivení trhu, tím lépe pro ně.

Francouzská lekce

Uvedený recept doporučují ekonomové i leckteří politici, od slov k praxi je ovšem hrozně daleko. Je ale možné, že se - v protikladu k celkovým integračním snahám unie - rozklíží její dosavadní jednotná agrární politika zevnitř. Právě vylévání mléka totiž doprovázejí domácí zemědělci stížnostmi, že jiné země unie se o své agrární ovečky starají lépe. Mají často pravdu.

Například francouzská vláda už farmářům slíbila stamiliony eur navíc, a zatlačila i na mlékárny, aby chovatelům platili lepší ceny. Polsko zase svým rolníkům už delší dobu vydatně ulevuje na pojistném. Italové jsou proslulí tím, že neplatí pokuty za překročení kvót pro výrobu mléka, Řekové mají renoncy ve využívání dotací k jejich účelům... Zemědělství unie je přitom založeno právě na tom, že všichni hrají podle stejných pravidel. Ale když je porušují jedni, proč by se jimi měli řídit druzí?

Jediná cesta, jak odstranit přehnanou závislost evropských farmářů na dotacích - a také zrovnoprávnit zemědělce v členských zemích -, je tedy zřejmá: rušit podporu produkce, dát prostor silným podnikům. Pokud to Evropská unie neudělá, svět její zemědělství nemilosrdně převálcuje.

AUTOR Martin Mařík