Nejde o nic jiného, než o to, aby francouzští, němečtí a všichni další zemědělci ze starých členských zemí brali i na dále na dotacích více peněz, než jejich konkurenti v nových členských státech. Zkrátka bližší košile než kabát a je úplně jedno, že to odporuje uzavřeným dohodám, duchu Evropské unie a nakonec i slušnému chování.

Není se ovšem co divit. Snaha maximálně oslabit agrární a potravinářský sektor v nově přistupujících zemích dominovala už při jejich přijímání do unie. Tehdy však byla doba plnění slibů uvedených v přístupových dohodách ještě daleko, dnes je za dveřmi a ochota dostát závazkům a vzdát se výhod je pryč. Střední a východní Evropa se stala skvělým odbytištěm pro západní agrární produkci a úpadek jejího zemědělství umožnil západoevropským farmářům celkem pohodlný růst. Navíc do agrárního sektoru jde ročně téměř polovina unijního rozpočtu, tedy zhruba 50 miliard eur ročně, v přepočtu kolem 1,25 bilionu korun, takže je o co se prát.
Současná situace je však podstatně jiná než při rozšiřování unie. Státy ze střední a východní Evropy již nejsou prosebníky, usilující vstoupit do klubu vyvolených, ale jeho právoplatnými členy a mohou se bránit. Samozřejmě pokud najdou společnou řeč. To je důležité zejména dnes, kdy evropskou politiku stále častěji ovládají partikulární zájmy jednotlivých států. Výsledek jednání o společné zemědělské politik tak může mnohé napovědět nejen o budoucnosti evropského agrárního sektoru, ale především o budoucnosti celé Evropské unie.