„V zahraničí personifikují českou zahraniční politiku dva po sobě následující prezidenti," říká profesor pařížské Sciences Po Jacques Rupnik.  Václav Havel symbolizuje ruku v ruce jdoucí transatlantickou a evropskou orientaci a relativní chápání pojmu suverenity vzhledem k globální provázanosti světa. Václav Klaus ztělesňuje ekonomizaci národních zájmů blízkou diskursu britských konzervativců a chápání národní identity a suverenity v protikladu k okolí jako „něco, co je třeba hájit".

„Pro definování národních zájmů v zahraniční politice je důležitý konflikt," tvrdil Jozef Bátora z bratislavské Komenského university. „Slovensko je v porovnání s Českem svou geografickou polohou více vystaveno konfliktním situacím, což se projevilo například při loňské plynové krizi, ale i ve vztazích k balkánským zemím," dodal. Jasněji proto definovalo svou zahraniční politiku, mimo jiné i ve vztahu k evropské integraci. Jedním z výstupů diskuze o evropské politice je kniha „Bruselenie valašiek", jejíž obdoba by podle Jacquese Rupnika byla potřeba i v českém prostředí.

Hledání konsensu o zahraniční politice je podle Bátory v české společnosti obtížné. Poukázal především na propast mezi postoji veřejnosti a elit. Přičemž překvapivě je situace přesně opačná v případě dvou nejsilnějších stran a jejich voličů. Zatímco představitelé ODS jsou spíše „euroskeptičtí", její voliči evropskou integraci podporují. Naopak špičky ČSSD jsou „eurooptimisty", ale jejich voliči se k EU staví negativně.

Z ruského pohledu reflektoval české zájmy profesor moskevské MGIMO Oleg Nikolaevich Barabanov. Česká zahraniční politika by podle něj měla být redefinována vzhledem k změnám mezinárodního prostředí důležitým pro Rusko. Jedná se o „oteplení" rusko-ukrajinských vztahů po prezidentských volbách v Kyjevě, novou zahraniční politiku USA po nástupu Baracka Obamy a zlepšení vztahů Ruska s Polskem.