Česká republika je výrazným čistým příjemcem z rozpočtu EU, přičemž velkou zásluhu na tom má právě Společná zemědělská politika EU (SZP). Za rok 2011 získala ČR z rozpočtu EU o 30,7 mld. Kč více, než do něj sama zaplatila. Příjmy ČR se v rámci SZP na čisté pozici pozitivně podílely cca 26 mld. Kč. Přitom výplatu  evropských peněz, na rozdíl od jiných rezortů, nedoprovázely, ani nedoprovází problémy s jejich neoprávněným užitím, nedočerpáním nebo pozastavením administrace ze strany EU.

Vláda ČR v srpnu 2011 schválila rámcovou pozici ČR k Rozpočtu pro Evropu 2020 (Víceletý finanční rámec 2014–2020) a obecně konstatovala, že ČR je spokojena s návrhem Komise, který částečně snižuje výdaje na SZP.

S velkým překvapením nyní zjišťujeme, že dochází k přehodnocení této Rámcové pozice a Ministerstvo financí (ve spolugesci s Úřadem vlády) navrhuje další výraznější krácení finančních prostředků v kapitole 2, tedy ve Společné zemědělské politice o dalších 10 %, a to paušálně!

Za rozhodující část českých zemědělců jsme nuceni prohlásit, že s tímto návrhem zásadně nesouhlasíme a žádáme o jeho přehodnocení.

 Důvody našeho postoje jsou následující:

Ø    Prostředky ze SZP dlouhodobě představují stabilní příjem ČR z rozpočtu EU a přispívají k čisté pozici ČR, která je prostřednictvím rezortu zemědělství umí velmi dobře čerpat.

Ø    Na rozdíl od některých Operačních programů v rámci koheze se blíží čerpání ze SZP k absolutní výši 100% a již od roku 2004 patříme mezi nejúspěšnější země v rámci EU.

Ø    Takto výrazné snížení rozpočtu EU na SZP bude mít větší dopad na země s nižší agrární produkcí – mezi něž bohužel patříme, s dopady do dalšího snížení potravinové soběstačnosti, s níž začínáme mít velké problémy.

Ø    Takto výrazné snížení rozpočtu SZP bude mít dopad na státní rozpočet ČR, kde bude velký tlak na úhradu, některých nezbytných nákladů, které nebudou řešené v SZP a navíc poklesne příjem do rozpočtu díky poklesu zaměstnanosti ve vlastních zemědělských podnicích i v navazujících oborech.

Ø    Rovněž nemůžeme souhlasit s paušálním přístupem, neboť zcela jistě uvažované krácení přímých plateb, Programu rozvoje venkova, či tržních opatření má zcela odlišné dopady.

Závěrem konstatujeme, že české zemědělství dospělo do stavu, kdy se stává věcí už zdaleka nejenom samotných zemědělců a potravinářů, ale celé společnosti a zejména pak vedoucích politiků. Je na nich, zda budou mít zájem na domácí produkci, domácích potravinách, zaměstnanosti a z toho plynoucích změn na venkově nebo potraviny z tohoto titulu budeme dovážet za podstatně  rozdílné ceny.

Zdroj: AK ČR