Na českých polích žila koroptev od nepaměti. Měla chutné maso, a tak ji lidé stříleli, aby si jím obohatili jídelníček. V druhé polovině sedmdesátých let 20. století náhle početní stavy koroptví dramaticky poklesly. "Nedá se to ale vysvětlit lovem, protože ten se nijak nezvýšil. Koroptve doplatily na velkoplošné změny v zemědělské krajině," říká Jan Plesník, poradce ředitele české státní Agentury ochrany přírody a krajiny. "Někdejší pestrou mozaiku políček, mezí a luk nahradila jednotvárná krajina rozsáhlých lánů s malým podílem rozptýlené zeleně. Koroptvím vadilo i rostoucí používání postřiků proti hmyzu a plevelům. Zbytky těchto chemikálií se hromadily v tkáních ptáků a snižovaly jejich životaschopnost."

Ještě před čtyřiceti lety žil na území dnešní České republiky milión těchto divokých ptáků. Dnes jich je nanejvýš 25 000 párů. Už řadu let se koroptve nestřílejí. Také pesticidů stříkají zemědělci na pole mnohem méně. Ale tito ptáci se do přírody stejně nevracejí. Proč? "Zřejmě jim v krajině něco pořád překáží," konstatuje doktor Plesník. "Ale co to je, to zatím nevíme."

Sajga bez samců

Lidé sice koroptve stříleli, ale v míře, která je nestačila vyhubit. Bezuzdý lov je dnes nejčastěji vidět v rozvojovém světě. Tam člověk masivně vybíjí živočišné druhy. Nepomáhají ani zákony na ochranu zvířat. Jejich dodržování úřady nedokážou uhlídat.

Příkladem zvířete, které ve světě v poslední době těžce zdecimovali pytláci, je sajga tatarská. Tato antilopa žije v Povolží a ve Střední Asii. V bývalém Sovětském svazu pro ni zřizovali rezervace a počet sajg se tehdy blížil k jednomu miliónu. Po rozpadu sovětského impéria přestala ochrana zvířat fungovat.

Od roku 1992 se počet těchto sajg snížil na méně než desetinu. Tak rychlý pokles je zřejmě největší známý, jaký kdy přírodovědci pozorovali. Pytláci neloví sajgy jenom kvůli masu, ale soustředili se hlavně na lov samců, aby získali jejich rohy. Těch si tradiční asijská medicína cení podobně jako třeba rohů nosorožců nebo tygřích penisů.

Nyní stále žije několik desítek tisíc sajg tatarských, ale většina z nich jsou samice. Pozoruhodné je, jak rychle na novou situaci zvířata reagovala změnou svého chování. Dříve samci bojovali o samice a ti nejsilnější z nich vytvářeli své harémy. Dnes je tomu naopak, samice mezi sebou zápasí o zbylé samce. Jak se to projeví na početnosti antilop, se teprve ukáže.

Kruté prostředí i bez pytláků

Nic takového se v Česku neděje. "V minulých staletích lidé v českých zemích sice vybili šelmy, jako byli medvědi či vlci, ale jinak obvykle výrazněji neohrožovali živočichy přímým pronásledováním," konstatuje Jan Plesník. "U nás živočichové spíše mizeli v důsledku dlouhodobých změn životního prostředí. Na nich už se pak samozřejmě člověk podílel. "Proměna české krajiny na obhospodařovanou probíhala od středověku pomalu, takže se jí živočichové obvykle stačili přizpůsobit. "Opravdu velké změny nastaly až ve dvacátém století," shrnuje doktor Plesník.

V padesátých letech minulého století vznikala zemědělská družstva a rozorávaly se meze mezi poli. Byla to rychlá a rozsáhlá přeměna, která zasáhla do života v přírodě. Druhá změna následovala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Zemědělství tehdy přecházelo na velkoplošná pole, zvyšovala se jeho intenzita včetně nadměrného používání postřiků proti hospodářsky závažným rostlinným a živočišným druhům. A ty dokonaly dílo. Těmito změnami se z krajiny stalo něco, čemu přírodovědci někdy říkají "kulturní poušť". Zanikly remízky, krajina přestala být pestrá a zbyly v ní pouze nekonečné lány polí.

Otakárek se vrací

V důsledku toho vymizelo například až devadesát procent motýlů. V devadesátých letech s rozpadem družstev výrazně poklesla spotřeba chemických postřiků a příroda se začala vzpamatovávat. Takže například některých motýlů zase trochu přibývá, zejména těch druhů, které nejsou vázány na jediné prostředí.

Entomologové zaznamenali kupříkladu návrat známého nápadně zbarveného otakárka fenyklového. Ten se v sedmdesátých a osmdesátých letech stáhl do oblastí méně zasažených chemickými látkami, včetně vlhčích lokalit. Odtud se v posledním desetiletí rozšířil zpátky do otevřené krajiny.

Podobně ubylo včel a čmeláků, kteří pak scházejí, když rostliny potřebují opylovat. V Česku však situace naštěstí nedosáhla tak drastických rozměrů jako třeba v Číně. Tam v některých oblastech pesticidy téměř vyhubily hmyzí opylovače. Rolníci tedy dnes chodí po polích a pečlivě opylovávají květy sami pomocí štětečků.

Ťuhýk se stahuje, kudlanka přichází

Úplně modelovým příkladem toho, jaký měly změny životního prostředí v minulém století dopad na obyvatele přírody, je ťuhýk menší. Tento hmyzožravý pěvec se běžně vyskytoval v české zemědělské krajině. Lidé jej nikdy nepronásledovali, protože není ani lovnou zvěří, ani nemá cejch škůdce.

Ťuhýkovi vyhovovala otevřená mozaika krajiny – pole, louky, lesíky. První šok zažil v padesátých letech minulého století při rozorávání mezí. Populace ťuhýků tehdy poklesla, ale tuto změnu ještě tento ptačí druh zvládl.

Druhý šok – zvyšování postřiků na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let - už ťuhýk nepřežil. Právě v té době z české přírody vymizel. Kromě možností k hnízdění totiž přišel i o hmyzí potravu.

Oproti tomu se v Česku příležitostně objevují druhy známé z jiných končin. Například kudlanka nábožná, teplomilný dravý hmyz, se z úplného jihu Moravy postupně šíří na sever. Pravděpodobně jí svědčí oteplování klimatu.

Vlha pestrá, zelenožlutočervený pták, který se živí hlavně hmyzem, se rovněž začíná postupně šířit v Česku. V tomto případě si ornitologové nejsou jisti, jestli je to rovněž důsledkem změny klimatu, nebo to způsobil jiný, dosud neznámý vliv.

Nepřekročitelné dálnice

Kromě změn v zemědělství divokým zvířatům v krajině nejvíce vadí dálnice, velké silnice a železnice. Bojí se přes ně přejít, případně na nich zahynou. "V evropských zemích se postupně stává samozřejmostí, že se nad silnicemi stavějí nadchody pro velká zvířata a podchody pro malé živočichy," říká Jan Plesník. K bezpečnému přechodu zvířata dovede například vysázená hustá vegetace, která jim nedovolí dostat se k silnici na jiném místě.

Divocí ptáci zase často umírají po zásahu elektrickým výbojem na sloupech elektrického vedení. I tomu se dá zabránit umělými konstrukcemi kolem stožáru, na něž mohou ptáci bezpečně usednout.

Vznikají nové druhy?

To, že živočišné druhy vymírají a místo nich se objevují jiné, je zcela přirozenou součástí vývoje. Tak tomu bylo vždycky v minulosti. "Potíž je v tom, že podle odhadů dnes živočichové vymírají stokrát a možná tisíckrát rychleji, než tomu bylo v minulosti," říká Jan Plesník. S tím souhlasí i docent Martin Braniš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. "Pravděpodobně se na druhou stranu také vyvíjejí nové druhy," doplňuje. "Jenomže ty se neobjevují z roku na rok."

Zatímco mikroorganismy, u nichž se nová generace střídá třeba už po několika hodinách, mohou mutovat do nových druhů velice rychle, u zvířat takový vývoj trvá dlouho. "Mohou to být stovky, tisíce i desetitisíce let," připomíná docent Braniš.

Nové druhy mohou vzniknout z těch živočichů, kteří se přizpůsobí novým životním podmínkám. "Zatím bych řekl, že některá zvířata přivykla, tedy že dokážou žít navzdory nepříznivým podmínkám. Z nich se možná nové druhy vyvinou," soudí Martin Braniš.

Například v husté zástavbě staré Prahy moc živočichů žít nemůže. "Ale třeba už na Václavském náměstí byste v noci zahlédli kunu skalní nebo ježky. Nacházejí životní prostor v pásu zeleně uprostřed náměstí. Ve městě dokážou také vcelku dobře přežít sojky a straky – stačí jim pár stromů a zvykly si na člověka a na jeho odpady, kterými se mohou živit," líčí docent Braniš.

Jiní živočichové mají smůlu.

Třeba vrabec domácí má pověst ptáka, který přežije všechno. Ale není tomu tak. Vrabec vymizel například z pražských ulic a neví se proč. Najdeme ho už jenom na okrajích.

Docent Braniš tedy shrnuje: "Ještě uvidíme, kteří živočichové nakonec zvládnou přežít v životních podmínkách ovlivněných člověkem, a kteří ne."

Největší úbytek od vymření dinosaurů

Světový svaz ochrany přírody (IUCN) pravidelně sestavuje soupis přírodních druhů, jimž hrozí vyhynutí nebo vyhubení, takzvaný Červený seznam. Jeho zatím poslední vydání z letošního května zachycuje 16 119 ohrožených živočichů a rostlin. V předchozím vydání Červeného seznamu, v listopadu 2004, jich bylo "pouze" 15 589. Znamená to, že vymírajících druhů stále přibývá. Seznam přitom zachycuje pouze ty druhy, které už vědci poznali. Jiné přírodní druhy mohou být rovněž na ústupu, ale na soupis se nedostaly, protože biologové o tom ještě nevědí.

V Evropě je mezi ohroženými celkově zapsáno přes 40 procent savců a obdobné množství ptáků, téměř polovina motýlů a plazů, přes polovina sladkovodních ryb a téměř třetina obojživelníků. "Když některý živočich nebo rostlina vymře, už je nelze vrátit k životu," připomněl na nedávné celoevropské konferenci Zelený týden (Green Week) v Bruselu eurokomisař pro životní prostředí Stavros Dimas. Jak dodal, větší rychlost vymírání než dnes zažila naše planeta naposledy před 65 milióny let, kdy po srážce s asteroidem vyhynuli dinosauři a spolu s nimi i většina tehdejších živočichů a rostlin.

Vyhubili mamuty lidé?

Při pohledu do dávnější minulosti bývají z vyhubení živočišných druhů obviňováni naši dávní předkové, lovci mamutů. Část odborníků soudí, že dávné chobotnatce, stejně jako srstnaté nosorožce či soby, vyhubil člověk, který začal používat kamenné nástroje a oštěpy. Jiní experti však nesouhlasí.

"Mamut byl mohutné zvíře, jehož zabití přinášelo velké nebezpečí," připomíná Oldřich Fejfar, profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Podle něj byli lidé schopni ulovit malá mamutí mláďata nebo naopak zesláblé staré kusy, které se už nedokázaly pořádně bránit. "Podle výzkumů ve Věstonicích a na Předmostí se zdá, že mohli využívat výhod terénu. Například u Věstonic je vhodná úžina, v níž se dalo na vybraného mamuta zaútočit," poznamenává profesor Fejfar. "Ale lidí bylo příliš málo a byli příliš slabí na to, aby dokázali mamuty vyhubit."

Mnohem pravděpodobnějším viníkem mu připadá změna podnebí. Zhruba před 10 až 15 tisíci let se na severní polokouli oteplilo a přibylo vlhkosti. Rozsáhlé travnaté stepi, jež byly vhodným životním prostředím mamutů, se v nivách řek změnily v mokřady a jinde začaly zarůstat jehličnatými lesy, které byly pro mamuty nestravitelné. Stáda mamutů se tedy začala stěhovat na sever. Nové klima je však následovalo, takže mamuti nakonec v nových podmínkách nepřežili. "Poslední mamuti vymřeli na Wrangelově ostrově na jednom cípu Sibiře teprve asi kolem roku 2500 před naším letopočtem," říká profesor Fejfar. "Byla to však už zvláštní rasa zvířat velkých jako dnešní krávy. Ani ta se však nedokázala změně klimatu přizpůsobit," shrnuje.

Tragédie běžných

Největší světový ekonomický kolaps přímo způsobený úbytkem živočišných druhů zaznamenala nedávná historie v Kanadě. Tamní rybářské lodě v devadesátých letech 20. století vylovily příliš mnoho tresek při pobřeží provincie Newfoundland. Přes všechny pozdější snahy o záchranu ryb se jejich populace už nevzpamatovala. V roce 2003 bylo loviště uzavřeno na neurčito, rybáři zůstali bez zaměstnání a lodě bez užitku rezavějí. Podobný osud nyní hrozí také mořskému rybolovu v oblastech na sever od Evropy.

Biologové takovémuto dění říkají "tragédie běžných", protože treska byla do té doby považována za vcelku běžnou rybu, a její úbytek byl tak rychlý, že na něj úřady prakticky nestačily reagovat.

Podíl vybraných druhů ohrožených vyhubením: (údaje z r. 2005 v procentech)

Druh                                         ČR                                  Evropa                      Svět      

Obojživelníci                               60                                    30                            32

Plazi                                          61                                    45                           42

Ptáci                                         52                                    38                           12

Savci                                        19                                     42                           24

(Pramen: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR)

Zdroj: Josef Tuček, www.ihned.cz/www.EnviWeb.cz , 1. 8. 06