Důvodem existence daní je nutnost získat prostředky na financování veřejného sektoru, tj. k financování funkcí státu a veřejné správy, jako jsou:

- armáda a vojenská obrana obecně
- udržování veřejného pořádku, dodržování zákonů včetně ochrany práv, majetku apod.
- tvorba a údržba infrastruktury
- náklady na provoz veřejné správy
- přerozdělování bohatství

Státy používají daně také k částečnému či úplnému financování některých veřejných služeb, jako například:

- vzdělávání
- zdravotní péče
- sociální péče
- starobní důchody a péče o staré osoby
- podpora v nezaměstnanosti
veřejná doprava

Výše uvedené služby mohou být z daní financovány buď úplně nebo částečně. Mohou třeba pouze doplňovat individuální pojištění či spoření, která jsou však někdy nařízena zákonem (v tomto případě jde tedy do jisté míry o další formu zdanění).

Státy prostřednictvím změn parametrů daňového systému mohou ovlivňovat několik cílů:

1. Přerozdělování bohatství mezi různě bohatými vrstvami obyvatelstva – kdysi byly vyšší vrstvy podporovány daněmi uvalenými na vrstvy nižší (viz například desátek), v moderní společnosti naopak stát zdaňuje pracující a podnikající, aby mohl vykonávat své funkce a politiku (například pomáhat sociálně slabým, tělesně postiženým, občanům v důchodovém věku apod.)

2. Ovlivňování chodu makroekonomiky – takové metody se označují jako fiskální politika.

3. Ovlivňování spotřeby různého zboží a služeb.

4. Prostřednictvím daní stát mění výhodnost některých činností – některé zatěžuje a naopak jiné podporuje subvencemi.

Míra používání těchto nástrojů se v různých státech liší, nejvyšší je ve státech socialistických.

Daně jsou nejčastěji určeny jako nějaký podíl (v procentech) základní hodnoty, označované jako daňový základ, kterou může (podle typu daně) být cena zboží, příjmy (mzda, zisk), velikost majetku apod. Alternativně může být velikost daně určena buď zcela pevně, nebo vypočítána jiným způsobem (příkladem je spotřební daň na alkohol, jejíž výše je v ČR odvozena od množství čistého alkoholu, nikoli z ceny).

Daňový systém může být buď lineární (též konstantní; procentuální sazba daně je pro všechny plátce stejná, výše daně je tedy přímo úměrná výši daňového základu), nebo progresivní (čím vyšší je daňový základ, tím vyšší je procentuální sazba), nebo regresivní (s rostoucím daňovým základem procentuální sazba klesá).

Zvláště u daně z příjmů se objevuje termín rovná daň, který označuje nejen systém lineárních daní, ale především také systém odstraňující všechny výjimky a úlevy při stanování konečných odvodů. To snižuje náklady na administraci, čímž je možné sazbu daně snížit.

Základním způsobem klasifikace daní je dělení na daně přímé, které platí poplatník sám, a na daně nepřímé, které platí plátce daně, který ji ovšem od poplatníka předem vybere, např. formou přirážky k ceně.

Prostě to nakonec všechno zaplatíme my – koneční spotřebitelé.